Friedrich
Dürrenmatt
Frank Pátý –
Frank der Fünfte – Frank the Fifth – 1959
Děj hry,
koncipované jako operní komedie, je zasazen do prostředí fiktivní
gangsterské banky. Majitel banky Frank, potomek čtyř velkých
bezcitných podnikatelů, se snaží marně pokračovat v jejich stopách.
Kdokoliv si chce vybrat své uložené úspory, je potichu odklizen,
personál připravuje další a další podtrhy, nicméně podnik přesto
krachuje.
V bance, kde se
všichni účastní nelegálních aktivit, se každý bojí každého,
nepoctivá práce ničí zúčastněné ještě více než poctivá, strádají
především duševně, navíc si vydělané peníze ze strachu ani nemohou
pořádně užít. Poslední známky lidskosti se projevují v jejich
naivních snech o poctivém životě a dobročinnosti, přirozeně nikdy
neproměněných ve skutečnost. Frank sám není schopen podvody přímo
provádět, většinu práce za něj musí převzít jeho žena Otýlie.
Na scéně se
objeví vyděrač, který z banky chce vyždímat poslední zbytky
kapitálu. Navíc zasáhne i náhoda a dva švindly katastrofálně
ztroskotají. Zaměstnanci se navzájem podezřívají a občas je i
některý podezřelý odstraněn. Nakonec zůstanou naživu jen tři –
Frank, personální šéf Egli a nováček Päuli. Ukáže se, že vyděračem
je Fankův syn Herbert, před kterým Frank existenci banky tajil a
snažil se mu dát vzdělání a morální výchovu daleko od své nekalé
činnosti.
Herbert však
Franka zavře v trezoru a nechává zemřít a odhaluje, že Päuli na jeho
stranu přešel už dávno. Egli přijímá nový řád. Herbert chce zanechat
nelegálních praktik a zavést brutální počestnost. Otýlie se v závěru
snaží očistit svou minulost tím, že se jde sama udat presidentovi,
aby banku zničil. Kvůli obrovskému rozsahu a provázaní zločinů,
jejichž odhalení by rozrylo společnost jako celek, je však proti své
vůli pardonována.
„Frank Pátý“ je
podivná hra. Dürrenmatt zde zachází ještě o stupeň hlouběji do
grotesknosti a bizarnosti než obvykle; téměř morbidní scény jsou
navíc prokládány hudebními výstupy, které dodávají celku bláznovskou
čepičku.
Jistým klíčem
k uchopení hry je autorův doslov, kde mimo jiné poznamenává, že
cílem dramatika je soustředit se na příběh, ne na výklad. Ten má být
ponechán na divákovi, který tak má být přiměn k přemýšlení. Není ani
tak podstatné, jaký tento výklad potom bude, autor sám předkládá
několik pravděpodobných variant. Záleží, jako symbol čeho pojmeme
samotnou Frankovu banku.
Velkou roli zde
hraje pro Dürrenmatta typické téma neměnnosti. Postavy stále konají
zlo, už mu tak uvykly, že ani nejsou nápravy schopny, stahují k sobě
další a další oběti, až tak funguje celý jejich vesmír. Paradoxně
ani ti nejlepší však nesklízejí ovoce, žijí ve světě, kde dominuje
strach a nenaplněné tužby. Zde je vhodné zmínit výstup, ve kterém
jeden z Frankových umírajících spolupracovníků říká, že k žádnému
zločinu nebyli doopravdy donuceni, že se mohli a měli rozhodnout
jinak. Sice jde jen o zbožné řeči umírajícího, kterého jsou proto
stejně nereálné jako sny pracovníků banky o počestném životě,
nicméně na diváka mohou působit jako jisté autorovo pobídnutí.
„Frank Pátý“ je
dosti šílený počin. S odzbrojující groteskností se před divákem
odehrává masakr, vrcholící notně znepokojivým finále, kde jsou
zločiny banky prominuty. Interpretace je dosti nesnadná, najít
jednotný smysl ve hře není lehké; nicméně jak autor sám říká,
předkládá jen příběh, výklad je na nás. Dá se rozhodně doporučit,
nicméně spíše pro silné povahy a na vlastní nebezpečí.