Sofoklés
Filoktétes –
Φιλοκτήτης – Philoctetes – 409 př. n. l.
Filoktétés,
dříve druh Héraklův, byl účastníkem první řecké výpravy za dobytím
Tróji. Byl však uštknut hadem, jehož jed jej sice nezabil, ale
trvale zmrzačil; rána stále hnisala a jeho nepřetržité sténání
demoralizovalo vojsko. Proto jej Odysseus lstí vylákal na pustý
ostrov, kde jej opustil. Věštba však předpoví, že město bude dobyto
teprve tehdy, až bude Paris zabit Filoktétovým (dříve Héraklovým)
lukem, který se nikdy nemíjí.
V této chvíli
teprve začíná hra samotná. Odysseus s Achillovým synem Neoptolemem
připlouvají na ostrov, aby od Filoktéta získali jeho luk. Odysseus
nabádá Neoptolema k nečestnému, ale účinnému jednání – má před
Filoktétem předstírat, že se vrací do Řecka, a luk z něj vymámit.
Plán se zdaří,
Neoptolemos se však za sebe stydí a i přes Odysseovy bouřlivé
protesty Filoktétovi luk vrátí. Přemlouvá jej, aby se vrátil spolu
s ním dobýt Tróju, Filoktétes se však nechce vrátit k vládcům, kteří
se tak k němu zachovali, a raději by zůstal dále na pustém ostrově.
Zjevuje se mu však z nebes Héraklés, který jej přiměje zapomenout na
utrpěné křivdy a jít za slávou.
„Filoktétés“
jako ostatní Sofokleova dramata opět předestírá morální problémy.
Prvním je Neoptolemovo dilema, má-li se snížit k nízkému a
nečestnému činu, aby později mohl dosáhnout činů velikých. Druhým je
Filoktétova nechuť vrátit se z ostrova, kde doopravdy nežije, ale
jen přežívá, do světa velkých skutků – ale také do světa, který
způsobil jeho dlouhé utrpení.
Příběh je velmi
zdařilý, jeho zpracování taktéž, jen násilný konec v podobě výstupu
Hérakla, který do děje zasáhne shůry a změní Filoktétův názor,
nepůsobí nejlepším dojmem. Nicméně celkově je to hra záživná a
zábavná, která si udrží pozornost až do konce. (Možná také proto, že
tato báje není známá tak jako ostatní, ze kterých Sofoklés čerpal, a
tak je čtenář napjat, jak že to vlastně dopadne.)