Johann Wolfgang
Goethe
Faust – Faust –
Faust – 1832
Učenec Faust,
který zasvětil celý život studiu, propadá trudnomyslnosti. Věda mu
nestačí, lidské poznání mu přijde marnivé. Obrací se k magii a
duchům země, ovšem ti zase nestojí o něho. Zdeptán neustálým
neúspěchem, uvažuje nad sebevraždou, ale od činu jej odradí
velikonoční průvod, který mu připomene dětství.
V této náladě
jej zastihne démon Mefistofeles, který uzavřel sázku s Bohem, že
Fausta svede na scestí. Nabídne Faustovi, že mu splní jakákoliv
přání, ukáže všechna potěšení života. Oplátkou však bude Faust
sloužit v posmrtném životě Mefistofelovi. Faust sázku přijímá s tím,
že až bude tak spokojen, že už nebude chtít víc než setrvat
v krásném okamžiku, tehdy jeho duše propadne démonu.
Mefistofeles jej
vede světem, snaží se jej uspokojit povrchními zábavami, pitkami a
oplzlostmi; zde se však setkává s naprostým neúspěchem. Faust se
později zamiluje do mladičké Markétky a s Mefistofelovou pomocí se
mu podaří získat její srdce. Přemluví ji, aby lektvarem uspala svou
matku a strávila s ním noc. Matka však po požití lektvaru zemře.
Faust se setkává
s Valentinem, který ho chce zabít za to, že svedl a zneuctil jeho
sestru Markétku. S Mefistofelovou pomocí jej Faust hravě zabíjí,
musí však proto prchnout z města a opustit Markétku. Tu mučí výčitky
svědomí a zlá předtucha, že s Faustem čeká dítě.
Mefistofeles se
Fausta opět snaží uspokojit divokými radovánkami. Když se však Faust
dovídá, že Markétka je ve vězení, donutí démona, aby mu pomohl ji
osvobodit. Potupená dívka totiž zešílela a utopila své dítě, za což
byla uvržena do vězení a má být popravena. S Faustem utéct nechce,
poznává, že ji nechce pomoci z lásky, ale z lítosti. Raději se
vydává do rukou boží spravedlnosti. Hlas shůry v závěru první části
sděluje, že její duše bude zachráněna.
Ve druhé části
Faust procitá v přírodě a je mu dáno zapomenout na předchozí
události s Markétkou. Mefistofeles jej dále vede světem, Faust je
však stále nespokojen. Na dvoře mladého císaře, jehož upadající zemi
zachrání Mefistofeles vynálezem papírových peněz krytých smyšlenými
poklady, Faust přivolá pro pobavení šlechty duchy Parida a Heleny.
Nicméně se Sám
do Heleny zamiluje; přízrak ale prchá. Vydávají se proto s démonem
na další pouť, tentokráte do antického Řecka. Setkávají se zde
s mnohými mytickými bytostmi a Faustovi se nakonec podaří s Helenou
na krátký čas shledat. Zůstává mu po ní jen šat, odlesk její krásy a
odkaz antiky.
Po návratu
zastihnou známého císaře připraveného k boji s knížaty, která se
proti němu vzbouřila. Mefistofeles svými triky pomůže císařově
armádě zvítězit a Faust dostává za odměnu pás pobřeží, ze kterého má
v úmyslu vyhnat moře a zalidnit jej.
To se mu také
podaří. Zestárne a oslepne, přesto se dále a dále snaží překonávat
se a jít dál. V okamžiku své smrti je šťastný z odkazu, který
budoucnosti zanechává. Mefistofeles se těší na jeho duši, sbor
andělů jej však poráží. Faustova duše putuje k nebi, kde ji má dále
učit duše Markétčina.
„Faust“ je
rozhodně velmi zajímavá a jedinečná hra; Goethe ji psal desítky let
a už to samotné na ní zanechalo nemalé stopy. V celém díle se
střídají různé druhy veršů podle dané situace; co je však
podstatnější, jsou to verše víceméně dobře srozumitelné a melodické.
První díl je
propracovanější a ucelenější a děj se odvíjí logicky. Vrchol dílu,
tragédie Markétčina, je jedním z nejpůsobivějších vyvrcholení, jaké
vůbec znám. Příběh je sice nastaven několika nepotřebnými výstupy,
ale přesto si drží řád a formu.
Ve druhém díle
se Goetheovi toto příliš nedaří. V intencích díla je odklon od
konkrétního, doslova „malého světa“ ke „světu velkému“, od jedince
ke kolektivu, od příběhového díla k myšlenkovému. To rozhodně není
výtka, ovšem rozmělnění nesčetnými dějovými odbočkami či opulentními
popisy výjevů z antiky, to už celkové vyznění značně sráží. Druhý
díl působí neupraveně, přebujele, rozháraně. Kdyby byl třikrát
kratší, mohl být ještě lepší než první, takto však čtenář loví
v moři přebytečných informací ty relevantní a podstatné.
Ačkoliv celkově
má „Faust“ nejednu mouchu a druhý díl svým tempem ukolébá i ty
nejodhodlanější čtenáře, samotné jádro díla a jeho vnitřní vývoj –
přerod postavy i autora – zanechává neskutečně hluboký dojem. Byť
tajemná bublina, která kolem tohoto díla narostla, je přehnaná,
přesto je to klasika po právu.