William
Shakespeare
Dva páni z
Verony – The Two Gentlemen of Verona – 1590
Valentin odjíždí
na cesty do Milána, zatímco jeho přítel Proteus, hluboce zamilovaný
do Julie, zůstává doma ve Veroně. Valentin nechápe, co Proteus na
lásce vidí, jakmile se však v Miláně setká se Sylvií, po uši se
zamiluje. Proteus je proti své vůli vyslán do Milána také, aby se
neválel za pecí a trochu se přivzdělal.
V Miláně se však
přelétavý Proteus ihned zamiluje do Sylvie, zradí svého přítele
Valentina a překazí jeho plány na útěk s milou. Valentin je vyhnán z
města a Proteus zaujímá místo nápadníka Sylvie, která o něj však
vůbec nestojí.
Julie se vydává
za Proteem do Milána, Valentin se po vyhnání připojí k bandě
loupežníků. Sylvie prchá z Milána za Valentinem. Všichni se seběhnou
uprostřed lesa, kde se Proteus pokusí znásilnit Sylvii a Valentin
odhaluje jeho zradu. Proteus se kaje, Valentin mu odpouští a nabízí
mu dokonce Sylvii jako odměnu. Proteova láska k Julii se však
obnovuje při pohledu na ni, takže v závěru mohou šťastně skončit
Proteus s Julií a Valentin se Sylvií. Dokonce i loupežníkům je
milánským vévodou odpuštěno (jsou to přece řádní občané).
„Dva páni
z Verony“ jsou údajně první hrou Williama Shakespeara. Obsahují
stejná témata jako mnoho jeho dalších her (zejména Večer tříkrálový
či Sen noci svatojánské) a jako komedie hra rozhodně dobře funguje.
Především díky překladu prof. Hillského dialogy přidrzlých sluhů
krásně jiskří, jsou plné jazykových hříček a překvapivých, téměř
dadaistických vtípků.
Dle děje může
hra působit na první pohled jako prvotřídní pitomost – což upřímně
řečeno také je. Nicméně vyznění je silně parodické, takže to je
vlastně jen dobře. Korunu pomatenosti nasazuje ultimátní šťastný
konec, který připomene např. závěr geniální operety „The Pirates of
Penzance“ Gilberta a Sullivana. Celkově tedy překvapivě svěží
taškařice.