Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	Isaac Asimov Druhá Nadace – Second Foundation – 1953 „Druhá Nadace“ navazuje na „Nadaci a Říši“. Mutant Mezek sice vládne galaxii, přesto se obává zásahu legendární Druhé Nadace, která by měla střežit vývoj Seldonova plánu a snad by měla oplývat psionickými silami. Nakonec je Mezek vlákán do pasti a agenty Druhé Nadace poražen. První Nadace se tedy opět stává sjednotitelskou silou v galaxii. Strach zdejších obyvatel, že by jejich kroky mohly být řízeny někým jiným, nicméně vede k tomu, že se snaží své „strážce“ najít a zneškodnit. Ačkoliv se zdá, že se to První Nadaci nakonec podaří, v závěru se dozvídáme, že šlo jen o další trik Druhé Nadace, která obětovala mnoho svých lidí, aby mohla v utajení dále přežívat a dohlížet na Plán. „Druhá Nadace“ je pravděpodobně nejslabším dílem původní trilogie, a to i přesto, že už druhý díl byl na hranici únosnosti. Půvab prvního dílu se rozplynul ještě více, souboje telepatů jsou tak absurdní a přeplácané, že se člověk až diví, že je Asimov může předkládat s vážnou tváří. Nejde ani tak o samotný fakt, že zde hraje hlavní roli ovládání mysli. Není to sice moje oblíbená tematika a mám pocit, že s konstrukcí prvního dílu naprosto nejde dohromady, nicméně hlavní problém tkví ve zpracování. Například asi třicetistranný výstup, kde se vždy objeví další postava, aby zvrátila chvilkově rovnováhu sil na „duševním bojišti“ a žvanila o svém skvělém plánu, jak vše rozluštila a jak ostatní na hlavu porazila, aby pak hned přišla další postava a dělala totéž, je leda tak komický a skvělý pro parodii; zde to však značí naprostou brakovost. Ve druhé části knihy se sice autor snaží dodat těmto jevům trochu vědeckosti a hloubky, moc se mu to ale nedaří. Přitom některé myšlenky, jako to, že postavy vlastně nikdy neví, jestli na ně něco nepůsobí, a tak se snaží jednat proti svým instinktům, poskytují prostor pro zajímavé situace. Bohužel balast infantilních zvratů silně převažuje. Celkově se dá říct, že kdyby stejnou kostru příběhu přepsal Dick, bylo by to pravděpodobně bizarní a komické dílo s několika znepokojujícími postřehy. Asimov toto bohužel neumí a kniha se dá doporučit jen jako odpočinkové čtivo do autobusu. Smutné.

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

Isaac Asimov

Druhá Nadace – Second Foundation – 1953

„Druhá Nadace“ navazuje na „Nadaci a Říši“. Mutant Mezek sice vládne galaxii, přesto se obává zásahu legendární Druhé Nadace, která by měla střežit vývoj Seldonova plánu a snad by měla oplývat psionickými silami. Nakonec je Mezek vlákán do pasti a agenty Druhé Nadace poražen.

První Nadace se tedy opět stává sjednotitelskou silou v galaxii. Strach zdejších obyvatel, že by jejich kroky mohly být řízeny někým jiným, nicméně vede k tomu, že se snaží své „strážce“ najít a zneškodnit. Ačkoliv se zdá, že se to První Nadaci nakonec podaří, v závěru se dozvídáme, že šlo jen o další trik Druhé Nadace, která obětovala mnoho svých lidí, aby mohla v utajení dále přežívat a dohlížet na Plán.

„Druhá Nadace“ je pravděpodobně nejslabším dílem původní trilogie, a to i přesto, že už druhý díl byl na hranici únosnosti. Půvab prvního dílu se rozplynul ještě více, souboje telepatů jsou tak absurdní a přeplácané, že se člověk až diví, že je Asimov může předkládat s vážnou tváří.

Nejde ani tak o samotný fakt, že zde hraje hlavní roli ovládání mysli. Není to sice moje oblíbená tematika a mám pocit, že s konstrukcí prvního dílu naprosto nejde dohromady, nicméně hlavní problém tkví ve zpracování. Například asi třicetistranný výstup, kde se vždy objeví další postava, aby zvrátila chvilkově rovnováhu sil na „duševním bojišti“ a žvanila o svém skvělém plánu, jak vše rozluštila a jak ostatní na hlavu porazila, aby pak hned přišla další postava a dělala totéž, je leda tak komický a skvělý pro parodii; zde to však značí naprostou brakovost.

Ve druhé části knihy se sice autor snaží dodat těmto jevům trochu vědeckosti a hloubky, moc se mu to ale nedaří. Přitom některé myšlenky, jako to, že postavy vlastně nikdy neví, jestli na ně něco nepůsobí, a tak se snaží jednat proti svým instinktům, poskytují prostor pro zajímavé situace. Bohužel balast infantilních zvratů silně převažuje.

Celkově se dá říct, že kdyby stejnou kostru příběhu přepsal Dick, bylo by to pravděpodobně bizarní a komické dílo s několika znepokojujícími postřehy. Asimov toto bohužel neumí a kniha se dá doporučit jen jako odpočinkové čtivo do autobusu. Smutné.