Bram Stoker
Dracula –
Dracula – 1897
Jonathan Harker,
mladý právník, přijíždí do Transylvánie, aby dojednal obchod se
zdejším bojarem, hrabětem Draculou. Ten jej přivítá na svém
opuštěném panství. Jonathan brzy seznává, že se stal vězněm démona
s nadlidskou silou a dlouhými špičáky, zjevně nesmrtelného a
živícího se lidskou krví. Nakonec se Jonathanovi podaří sešplhat po
zdi zámku a uniknout.
Dracula přijíždí
do Anglie, kde se zabydlí v opuštěném opatství a podniká noční
výpravy za krví; nejlépe za krví sličných dívek. Svými zátahy
přivede na práh smrti počestnou dívku Lucy, přítelkyni neméně
počestné slečny Miny, snoubenky ještě počestnějšího Jonathana
Harkera ze začátku příběhu.
Lucy umírá, po
smrti se však stává upírem. Díky zásahu profesora Van Helsinga je
však definitivně usmrcena ve své hrobce. V této době se do příběhu
opět zapojuje Jonathan a skupina chrabrých a šlechetných gentlemanů
se upírovi vydává po stopách. Vystopují všechny jeho úkryty a
posvěcením je zničí, takže Dracula prchá z Anglie zpět do své
domoviny. I tam jej pronásledují, dlouho pronásledují, až nakonec
otevřou jeho bednu s hlínou a proženou mu kůl srdcem.
Román je psán
formou dopisů a deníkových zápisů různých postav. Tento lákavý
koncept, který by mohl skýtat spoustu příležitostí pro napětí,
postupné objasňování, měnění stylů a podobná zpestření, však zůstává
bolestně nevyužit; v podstatě jen prkenně supluje nadpisy kapitol.
Při čtení „Draculy“
jsem měl velmi podobné pocity jako při čtení „Frankensteina“. Obě
monstra prošla četnými filmovými zpracováními, příběhy byly notně
pozměněny a zpopularizovány. („Draculův“ příběh je mladší, a tak
obvykle i méně překroucený.) Ale bohužel pro obě knihy platí, že
popularitu si zaslouží hlavně monstra samotná. Jejich literární
verze jsou totiž obě únavné, rozbředlé, psané bez většího
spisovatelského umu a citu pro napětí.
Ze srovnání s „Frankensteinem“
navíc „Dracula“ vychází neslavně – je sice o něco čtivější, ale také
mnohem povrchnější. Psychologická motivace postav je ušlechtile
infantilní, ve vzájemné interakci se překonávají v deklamování
jalovostí, až čtenář začne raději fandit upírovi, který toho moc
nenamluví. Tam, kde se „Frankenstein“ dotýká vážných témat,
niterných a hlubokých, tam může „Dracula“ nabídnout jen své rudě
žhnoucí oči. A to je hodně málo.
Celkově tedy
opět zklamání. Na obranu knihy se toho nedá říci moc, ale něco
přece. Upír samotný, jeho démoni a sídlo, příjezd do Anglie na lodi
bez posádky, spojení mezi upírem a jeho obětí a scény se sáním krve,
to všechno funguje dobře až podmanivě, na začátku i strašidelně.
Bohužel, kromě pár hezkých nápadů je „Dracula“ pustý, neúnosně
protahovaný a nezáživný. Závěrečné pronásledování hraběte je už jen
dokonalou ukázkou, jak zbytečně plýtvat papírem.