Neal Stephenson
Diamantový věk –
The Diamond Age: Or, A Young Lady's Illustrated Primer – 1995
Děj
knihy se odehrává v blízké budoucnosti v Číně a vyprávění sledujeme
epizodicky očima více postav. Zatímco ze začátku je postav skutečně
mnoho (pocitově tak deset), postupně některé odpadnou a ukáže se,
které příběhové linky jsou ty hlavní a které jen slouží k dokreslení
koloritu světa budoucnosti.
Ačkoliv to tak ze začátku nevypadá, hlavní postavou knihy je malá
holčička Nell. Ta vyrůstá v dysfunkční rodině se svým starším
bratrem, který jí jednoho dne přinese (= ukradne) zvláštní knihu,
která ve zkratce funguje jako vzdělávací videohra. Lidský prvek
v jinak automatizovaném systému představuje hlas předčítačky Mirandy,
která k Nell postupně naváže jednostranný mateřský vztah a úspěšnému
fungování knihy tak výrazně napomůže. Dále sledujeme jak dospívání
Nell v reálném světě (útěk od rodiny, výchova u neoviktoriánů), tak
její dobrodružství uvnitř knihy, která jsou překvapivě obsáhlá
a z principu dobrodružně pohádková.
Druhou důležitou postavou je pak vědec Hackworth, tvůrce Nelliny
knížky. Hackworth navrhoval knihu původně pro svého zaměstnavatele,
potajmu však vyrobil i kopii pro vlastní dceru, která mu byla
později ukradena a skončila právě u Nell. Kvůli tomu je následně
vydírán a je nucen sloužit jako dvojí agent; stráví pak v jakémsi
náměsíčném stavu asi deset let v podvodním světě, kde zfetovaná
sekta slouží jako lidský superpočítač (který výměnu informací
provádí souložením, ehm). V rámci svého trestu navrhne obdobu
vzdělávací knihy pro statisíce opuštěných čínských holčiček a také
pracuje bez vlastního vědomí na jakémsi tajném projektu, který má
dopomoci čínskému Nebeskému království k dominanci a soběstačnosti.
Další vývoj knihy je do značné míry ovlivněn společenskými nepokoji
v Číně – Nebeské království brutálně napadne Pobřežní republiku a
nečínské kmeny se tak ocitají v ohrožení. Nell je zajata a
znásilněna, je však nakonec zachráněna armádou malých holčiček, se
kterými navázala vztah prostřednictvím vzdělávací knihy. Nell pak
pomáhá evakuaci nečínského obyvatelstva a pátrá po Mirandě, kterou
chápe v podstatě jako svoji matku. Tu pak nalezne u podvodní sekty,
ve které Miranda skončila právě při marném patrání po Nell. Nell
Mirandu zachraňuje právě ve chvíli, kdy se ji několik sektářů chystá
znásilnit a tím proměnit její tělo v sebedestrukční superpočítač,
který by dokončil projekt, na kterém roky nevědomě pracoval
Hackworth.
Jak
vidno výše, vytáhnout z knihy (mimochodem skutečně velmi, velmi
dlouhé) smysluplnou synopsi není snadné. Stephenson se mnohem více
soustředí na deskriptivní pasáže, do posledního detailu popisuje
technologické fungování nanorobotů, molekulárních pekáren a mraků
dalších věcí, spíš než aby vyprávěl koherentní příběh. A svým
způsobem to dělá perfektně. Stačí to ale?
Ne
že bych chtěl projevovat neúctu ke scifi – tento žánr mám prakticky
nejradši. Ale přehnaně technicistní zaměření knihy zábavnému čtení
spíše škodí, nehledě na to, že na rozdíl od knih zasazených do
reality, kde podobné pasáže (např. o hardwaru) mají alespoň
vzdělávací charakter, u scifi toto jaksi nefunguje. Na druhou stranu
tyto technologické pasáže působí velmi promyšleně a v budoucnosti
realizovatelně; a je třeba smeknout, protože i po 20 letech od
napsání neztratily autorovy vize nic na uvěřitelnosti, naopak se
spíše v některých ohledech naplnění přiblížily. Zde kniha ve
výsledku boduje.
Stephenson je tedy vizionář, je ale také dobrý spisovatel? Na to už
je odpověď složitější. Řemeslně je kniha psaná velice vkusným,
sofistikovaným stylem, který sice nelze číst v kalupu, ale o to více
potěší. Kombinuje epizody kyberpunkové, pohádkové a naturalistické
na pozadí jakoby viktoriánského románu, vše zcela nenuceně a
s grácií. V čem je tedy problém? Jak již bylo naznačeno výše, nosný
příběh se v knize v podstatě utápí. Kvůli fascinaci technologiemi a
skvěle vykresleným epizodkám vedlejších postav hlavní linie ustupuje
do pozadí; při pokusu ji vytáhnout na světlo pak působí úsměvně až
nesmyslně, nehledě na absentující psychologizaci a motivaci postav.
Finále knihy pak také není dostatečně vygradované a spíše tak nějak
vyšumí, aniž bychom se dočkali smysluplnějšího uzavření příběhů
jednotlivých postav.
Celkový dojem je tak poněkud rozpolcený. Na jednu stranu skvělé
scifi prvky a vysoký vypravěčský styl. Na stranu druhou přemrštěná
délka (anebo stálo to za ten čas?) a neuspokojivá hlavní příběhová
linka. Nadprůměrné originální scifi, která stojí za přečetní, to tak
určitě je, ale odtažité technicistní provedení knihu od vrcholu
sráží. I ve srovnání s průměrným románem od P. K. Dicka nebo i
zmateným Gibsonovým „Neuromancerem“ pak jaksi zaostává, protože
nedokáže čtenáře do děje pořádně zatáhnout a jakkoliv citově
angažovat.