Giovanni
Boccaccio
Dekameron –
Decamerone – The Decameron – 1353
Ve
Florencii řádí morová epidemie. Skupinka tří mužů a sedmi žen se
proto uchyluje do relativního bezpečí venkovského sídla. Pro
ukrácení dlouhé chvíle si po deset dní vyprávějí příběhy na různá
témata, přičemž každý den má nějaké pravidlo, kterého by se měli
vypravěči přidržovat (ale nakonec je stejně většina o sexu):
1. volný námět,
2. neštěstí,
které se v dobré obrátí,
3. složité
nabytí něčeho či znovuzískání ztraceného,
4. milostné
příběhy se špatným koncem,
5. milostné
příběhy s dobrým koncem,
6. příběhy s
dobrým koncem díky pohotové a důvtipné průpovídce hrdiny,
7. příběhy, kde
ženy balamutí své manžely,
8. příběhy o
vylomeninách, které tropí muži ženám, či naopak,
9. volný námět
(z většiny příběhy z předchozích kategorií),
10. příběhy, kde
hrdina projeví svrchovanou ctnost.
V
každém dni se vypráví deset příběhů, tedy celkem sto. Vyprávět vždy
poslední příběh má jako výsadu rozpustilý mladík Dioneo, který tak
většinou zakončí tematický celek vtipnou tečkou. Po dovyprávění
posledního příběhu se skupinka rozhodne vrátit zpět do Florencie.
„Dekameron“ je přes svůj učebnicový závan čtení překvapivě lehké a
svižné, nikterak náročné a dle tématu vyprávění i zábavné.
Nejpoutavější jsou přitom příběhy o milostných dobrodružstvích,
které jsou sice svou sofistikovaností přibližně na stejné úrovni
jako dějová linka dvacetiminutového pornofilmu (aneb kde máte tu
rozbitou pračku, paninko?), ale právě svojí šokující nevázaností
jsou čtenářsky velmi vděčné.
Stejně tak jsou zábavné příběhy o něčí hlouposti (zde je vzácně
využita možnost opakujících se postav ve více příbězích, a to dvou
malířů s jejich tupým přítelem, což je prvek, který vyprávění vzácně
oživuje) nebo o zesměšňování mnichů a jim podobných. Na druhou
stranou nevídané pitomosti dosahují těžce vykonstruované příběhy,
kde na přibližně trojnásobné délce oproti průměrným povídkám autor
horko těžko tlačí postavy, které jednají jako smyslů zbavené, do
situací, které pak jakžtakž splní daný námět, ale zároveň urazí
inteligenci nejednoho čtenáře – tyká se to především nešťastných
příběhů a příběhů o ctnosti, kde logika bolestně skonala. Ve dvou
případech dokonce zápletka vyžaduje pomoc černokněžníka (což by
tolik nevadilo o žertovných historek jako u těch tragických).
Jakákoliv psychologická motivace (s výjimkou touhy po lásce či sexu)
postav také absentuje.
Také
je smutné, že není více vytěžen rámec vyprávění, který je koneckonců
pro čtenáře celé knihy vždy zajímavější než příběhové jednotliviny.
Rád bych viděl Dekameron, jak by ho napsal třeba Umberto Eco,
protože tento koncept přímo vybízí k prolínání rovin, projekci
vypravěčů do jejich příběhů, interakci vypravěčů skrze příběhy,
rozvíjení motivů, stylizace příběhů, opakování již představených
postav.... Většina z toho se zde neděje vůbec, nebo se děje pouze ve
velmi omezené míře, viz výše.
Nicméně chtít po dílu rané renesance postmoderní nadstavbu není
úplně spravedlivá výtka; celkový dojem z knihy je rozhodně
pozitivní, a pokud si někdo chce rozšířit své zázemí v klasické
literatuře, zde se nemusí bát ani suchopárnosti, ani
nesrozumitelnosti. Na druhou stranu se ale nedočká ani kdovíjaké
duchaplnosti či intelektuálního obohacení. Dekameron je jednoduché,
provokativní, spotřební čtení, které má především pobavit. A že to
dokáže i po třech čtvrtinách tisíciletí, je obdivuhodné.