David Michie
Dalajlamova
kočka – The Dalai Lama's Cat – 2012
Neduživé malé koťátko se díky šťastné náhodě dostane do péče
samotného Dalajlamy. Kočka postupně zesílí a pozoruje svět kolem
sebe, snaží se vstřebávat buddhistické učení a duševně se rozvíjet.
Postupně na osudech jednotlivých postaviček v městečku vidí, jak
cestou ke skutečnému štěstí není ani tak hledání štěstí vlastního,
jako usilování o štěstí druhých, jak skutečný prožitek a soustředění
na věci, které člověk zrovna dělá, také přináší větší radost a jak
je důležité věci nejen vědět, ale opravdu si je uvědomit.
A to
k příběhu stačí, protože kniha vlastně žádný nemá. Kočičí
protagonista je v podstatě jen berličkou, kterak komentovat banální
události a demonstrovat na nich základní buddhistické poučky – z úst
lidského vypravěče by to pravděpodobně pro čtenáře přijatelné
nebylo.
Na
druhou stranu výše uvedené není nutně na škodu. Kniha razí
všehovšudy asi tři teze, které se snaží čtenáři pozvolna vysvětlit a
nechat jej dospět k potřebnému vlastnímu uvědomění jejich obsahu
(tedy zcela v souladu s těmito tezemi). Záleží tak na čtenáři,
jestli na tuto hru přistoupí.
Po literární
stránce však knihu příliš pozitivně hodnotit nelze, vypravěčský styl
je průměrně řemeslný a příhody jsou násilně konstruované tak, aby na
nich poučky vynikly. Celek tak při hlubším zkoumání nepůsobí příliš
věrohodně a i samotné buddhistické teze pak vyznívají poněkud
naivně, jakoby mohly fungovat pouze v laskavém světě knihy, kde
všechno dobře dopadne, nikoliv ve světě skutečném.