Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	William Shakespeare Coriolanus – The Tragedy of Coriolanus – 1608 Římský lid se bouří proti patricijům. Tento spor je však dočasně odsunut válkou s nepřátelským městem Corioli. Hlavní postava hry, hrdý patricij a neporazitelný válečník Marcius, se utkává s velitelem nepřátelské armády Aufidiem a vítězí. Vrací se do Říma s přídomkem Coriolanus a je zvolen konzulem. Během formální žádosti k lidu o posvěcení svého postu se však chová příliš hrdě a příliš dává najevo své pohrdání plebejci, které považuje za nejhorší chátru, která se musí řezat od rána do večera. Toho využijí tribunové a podnítí lid ke vzpouře – generála, kterého při jeho návratu z vítězného tažení nadšeně vítali, vyhostí o chvíli později z města. Marcius chce dosáhnout pomsty a přidává se k Aufidiovi, bývalému rivalu na život a na smrt. Opět vítězí a bez větších problémů se probije až k Římu. Na ten nevytáhne jen díky zoufalým prosbám své rodiny a nechá se přemluvit ke sjednání míru. Aufidius, který jednak k Marciovi neustále chová zášť s předchozích střetnutí, jednak byl Marciem opět zastíněn, byť tentokráte stáli na stejné straně, se odhodlá k podlému činu. Marcia při návratu do Corioli obviní z neloajálnosti a s několika spiklenci jej před očima lidu, jehož mínění bylo opět šikovně zmanipulováno, zavraždí. „Coriolanus“ sice nepatří mezi nejznámější hry Williama Shakespeara, ale může se směle řadit mezi ty nejlepší. Výstavba hry je snad až na trochu chaotický začátek dokonalá, scény jsou vyvážené a tragédie hrdiny téměř titánská. Příběh je postaven na historických událostech, nicméně dosti volně – ale to je spíše výhoda než výtka. Hra je postavena na břitkých dialozích a úvahách o stádnosti lidu, nestálosti popularity a principu politikaření obecně. Neustále je přítomná hořká ironie, která hru posouvá daleko od pouhého zkostnatělého historického obrazu. Podobně jako u většiny Shakespearových děl i zde (a zde dost možná nejsilněji) působí historické události jako pouhá kulisa, na které je sice vystaven děj, ale nikoliv jeho konflikt a sdělení – to je nadčasové. (Poklonu také zaslouží skvělý překlad profesora Hilského – těžko si představit, že by bez četných slovních hříček a jazykové svěžesti působila hra tak dobře, jak působí. A další pochvalu zaslouží velice zajímavý doslov, který zasazuje „Coriolana“ do kontextu mistrova díla.)

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

William Shakespeare

Coriolanus – The Tragedy of Coriolanus – 1608

Římský lid se bouří proti patricijům. Tento spor je však dočasně odsunut válkou s nepřátelským městem Corioli. Hlavní postava hry, hrdý patricij a neporazitelný válečník Marcius, se utkává s velitelem nepřátelské armády Aufidiem a vítězí.

Vrací se do Říma s přídomkem Coriolanus a je zvolen konzulem. Během formální žádosti k lidu o posvěcení svého postu se však chová příliš hrdě a příliš dává najevo své pohrdání plebejci, které považuje za nejhorší chátru, která se musí řezat od rána do večera. Toho využijí tribunové a podnítí lid ke vzpouře – generála, kterého při jeho návratu z vítězného tažení nadšeně vítali, vyhostí o chvíli později z města.

Marcius chce dosáhnout pomsty a přidává se k Aufidiovi, bývalému rivalu na život a na smrt. Opět vítězí a bez větších problémů se probije až k Římu. Na ten nevytáhne jen díky zoufalým prosbám své rodiny a nechá se přemluvit ke sjednání míru. Aufidius, který jednak k Marciovi neustále chová zášť s předchozích střetnutí, jednak byl Marciem opět zastíněn, byť tentokráte stáli na stejné straně, se odhodlá k podlému činu. Marcia při návratu do Corioli obviní z neloajálnosti a s několika spiklenci jej před očima lidu, jehož mínění bylo opět šikovně zmanipulováno, zavraždí.

„Coriolanus“ sice nepatří mezi nejznámější hry Williama Shakespeara, ale může se směle řadit mezi ty nejlepší. Výstavba hry je snad až na trochu chaotický začátek dokonalá, scény jsou vyvážené a tragédie hrdiny téměř titánská. Příběh je postaven na historických událostech, nicméně dosti volně – ale to je spíše výhoda než výtka.

Hra je postavena na břitkých dialozích a úvahách o stádnosti lidu, nestálosti popularity a principu politikaření obecně. Neustále je přítomná hořká ironie, která hru posouvá daleko od pouhého zkostnatělého historického obrazu. Podobně jako u většiny Shakespearových děl i zde (a zde dost možná nejsilněji) působí historické události jako pouhá kulisa, na které je sice vystaven děj, ale nikoliv jeho konflikt a sdělení – to je nadčasové.

(Poklonu také zaslouží skvělý překlad profesora Hilského – těžko si představit, že by bez četných slovních hříček a jazykové svěžesti působila hra tak dobře, jak působí. A další pochvalu zaslouží velice zajímavý doslov, který zasazuje „Coriolana“ do kontextu mistrova díla.)