Samuel Beckett
Čekání na Godota
– Waiting for Godot – 1952
Na cestě se
sejdou dva tuláci, Estragon a Vladimír. Čekají společně na jakéhosi
Godota, který se zatím nedostavil a asi ani nikdy nedostaví. Krátí
si čas povídáním o hloupostech, později se ještě setkají s bohatým
Pozzem a jeho otrokem Luckym. Pozzo vodí Luckyho na laně a chová se
k němu krutě, na druhou stranu z Luckyho už se stal pouhý automat,
který vykonává Pozzovy pokyny. Po odchodu Pozza a Luckyho přijde
malý chlapec, který tulákům oznámí, že pan Godot dnes nepřijde.
Druhého dne se
Estragon a Vladimír opět sejdou na stejném místě, ačkoliv Estragona
někdo zbil a nic si nepamatuje. Chvíli se dohadují, zda-li jsou na
stejném místě jako včera, za chvíli však opět přijde Pozzo s Luckym.
Pozzo je však nyní slepý a Lucky němý. Po jejich odchodu Estragon a
Vladimír uvažují, že spáchají sebevraždu, nemají však k tomu odvahu.
Bojí se, aby se nezabil jen jeden a ten druhý pak nezůstal sám.
Zbývá jim tedy jediné – čekat dále na Godota. V závěru hry opět
přijde chlapec, který oznámí, že pan Godot dnes nepřijde.
Toto drama je
podobenstvím absurdity lidského údělu. (Jediným možným smyslem
života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl
ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. – doslov) Hra mě
velmi zaujala, přestože zde víceméně chybí vlastní děj.