Salman Rushdie
Čarodějka z
Florencie – The Enchantress of Florence – 2008
Děj
knihy se skládá s mnoha vyprávění, vyprávění ve vyprávění či
vyprávění o vyprávění. Tajemný blonďatý cizinec přijíždí na východ
do města Síkrí, aby místnímu vládci Akbarovi vyprávěl (velmi dlouhý)
příběh o tom, kým je a odkud přišel, s nadějí na to, čím by být
chtěl a kam by dojít mohl.
Ve
zkratce z cizincova vyprávění postupně vyplyne, že by mohl být
strýcem Akbara, vypráví o putování své domnělé matky po celém světě,
z Indie přes Turecko až do Florencie, kolem které vyprávění stále
osciluje. Zde vypravěčova matka se svou dvojnicí Zrcadlem dlouhou
dobu žily, což příběhu dává možnost zapojit do děje známé historické
postavy a události.
Následuje úprk
žen do Nového světa, kde není jasné, co přesně se stalo, možná došlo
k incestu a možná je cizinec vnukem zmizelé princezny a možná jejího
Zrcadla. Akbar vyprávění neuvěří a cizinec nakonec z města musí
prchnout. Následně vysychá jezero, které Síkrí dávalo život, a Akbar
i obyvatelé Síkrí jsou nuceni město opustit.
Popis děje by
stejně dobře mohl zabrat nikoliv tři odstavce, ale tři strany, a
přesto by nebyl pravděpodobně vyčerpávající. Pravdou však je, že ani
není moc důležitý. Celá kniha je oslavou vyprávění, a co do
řemeslnosti je opravdu mistrná, čtivá a barvitá.
Na druhou stranu
by vyprávění mohlo mít také nějakou pointu, obsah či sdělení. Osobně
jsem zde nic takového nenalezl. Příběhy jsou napínavé, čtenáře
zaujmou a baví. Ze začátku se dokonce kniha tváří trochu jako
postmoderní romány Umberta Eca (nejvíce se mi zde vybavoval ne zcela
povedený „Ostrov včerejšího dne“, který však v porovnání
s „Čarodějkou“ byl pořád stokrát promyšlenější), čím dále se však
čtenář v knize dostává, tím více ztrácí iluze, že k něčemu zásadnímu
dojde, že se roviny prolnou, dojde k odhalení, smyslu, sdělení,
čemukoliv. Poslední naději pak ztratí s poslední stranou knihy.
Za zmínku také
stojí, že ačkoliv z většiny je kniha psaná stylem pohádek,
prostupují ji celkem často erotické či oplzlé scény velmi
expresivního rázu, zavánějící voyeuristickou radostí autora. Popisu
osahávání ňader či ejakulací je tu požehnaně.
Celkově je tedy
pro mě kniha zklamáním. Co do literárního vyjádření jí není co
vytknout. Co do obsahu naopak není moc co chválit. Netuším, co by si
kdo z knihy měl odnést, proč by ji měl číst. Neposkytuje radost z
promyšleného mnohovrstevnatého vyprávění a přes stovky filozofických
vložek nevede žádná z nich k jakékoliv pointě. Vlastně vše, co je v
knize zajímavé, se následně ukáže jako prázdné a samoúčelné (zde se
naopak hodí přirovnání k seriálu „LOST“). K dalšímu studiu Rushdieho
tvorby mě tak kniha rozhodně nenalákala.