Fjodor
Michajlovič Dostojevskij
Bratři
Karamazovovi – Братья Карамазовы – The Brothers Karamazov – 1880
Fjodor Pavlovič Karamazov, mravně zpustlý stařec, má tři syny –
nejstaršího Míťu, prostředního Ivana a nejmladšího Aljošu. Míťa je
rozervaný romantik (tj. ožrala a výtržník utápějící se v citech),
Ivan intelektuál pochybující o smyslu života a Aljoša laskavý, téměř
až naivně sladký klučík.
Míťa se s otcem
nesnáší dobře, hádají se kvůli dědictví po matce, o kterém je Míťa
přesvědčen, že náleží jemu. Konflikt se však mnohonásobně vyostří,
když se oba zamilují do téže dívky. Míťa začne chorobně žárlit a
otce jednou dokonce zmlátí. Jedné noci se vydává do otcova domu,
protože se bojí, že tam bude jeho milá – utíká však a cestou pryč
zraní starého lokaje.
Když se v zápětí
nalezne mrtvola starého Karamazova, nemá policie k nalezení
pachatele daleko. Míťa je zatčen a souzen. Ačkoliv jeho obhájce
předvádí úctyhodné výkony a důkazy ohledně Míťovy viny jsou sice
četné, ale nepřímé, porotu se zviklat nepodaří. Míťa je odsouzen k
dvaceti letům na Sibiři.
Ukazuje se však,
že pravým pachatelem je sluha a nevlastní Karamazovův syn Smerďakov.
Ten pod vlivem Ivanovi ideologie „vše je dovoleno“ chladnokrevně
Karamazova zavraždil a vše ještě připravil tak, aby podezření
zaručeně padlo na Míťu. Když to Ivan zjistí, děsí se, že tehdy
odjel, byť mu Smerďakov dosti naznačoval – Ivanovi by totiž tehdy
stejně nebylo proti mysli zbavit se jak chlípného otce, tak
prostopášného bratra.
Ivan se z
výčitek nakonec pomátne a smrtelně onemocní. Míťa má být převezen na
Sibiř, nicméně v pohybu by měla být akce na jeho útěk z transportu.
Aljoša vyzývá chlapce, své kamarády, k lásce k životu a k bližním.
„Bratři
Karamazovovi“ patří jednak k té nejprovařenější školní klasice,
jednak k jedněm z nejdelších románů, co znám. Od této kombinace by
člověk přece jen očekával, že po přečtení bude něčím odměněn za
věnovaný čas a úsilí; dostaví se však spíše pocit roztrpčení z
nudnosti a neuvěřitelné roztahanosti příběhu, z poněkud plochých,
spíše skicovitých filozofických postojů a polemik, které stejně k
ničemu objevnému nevedou.
Nechci
potenciální čtenáře rovnou vyděsit či přehnaně kritizovat ruské
klasiky, ale fakta je nutno prezentovat přímo – kniha má přibližně
osm set padesát stran, přičemž příběh by vydal na tenkou novelku o
sto stranách. Budiž, Dostojevskij se soustředí především na
psychologii postav; nicméně nepůsobí přesvědčivě, mluví a mluví,
vysvětluje hodiny a hodiny, ale dojem je nakonec horší,
vykonstruovanější a nucenější, než kdyby nechal děj plynout bez
komentáře v obnažené drsnosti.
Dostojevskij své
filozofické a psychologické roviny protlačuje do popředí tak moc, že
z děje záměrně odstraňuje i prvky napětí – vše avizuje nejméně sto
stran předem a čtenář tak děj tlačí před sebou, stále jen loutá to,
co už dávno ví, že se stane. Přirozeně, kdyby psychologie fungovala
jako ve „Zločinu a trestu“, ani by to tolik nevadilo. Ale stejně si
nemyslím, že to, co je možno podat zábavně a napínavě, by pro větší
myšlenkový účinek mělo být podáno suše a nudně. Takto nemůže být
pozornost čtenáře upnuta na to, „co“ se stane, ale jen „jak“ a
„proč“. „Jak“ zde nepřekvapí, „proč“ nepřesvědčí – a to je zlé.
Ne že by se snad
po filozofické a psychologické stránce nevěnoval Dostojevskij
závažným tématům – naopak věnuje se těm nejzávažnějším. Smyslu bytí,
hledáním hodnot v současném světě, kde Bůh se zhroutil a na místo
víry nastoupilo pouhé ekonomické uspokojování potřeb, vedoucí k
ospravedlňování čehokoliv. Věnuje se lásce k rodné zemi, utrpení
nevinných, všemu možnému, někdy s opravdovou hloubkou, někdy bohužel
trochu ploše (především dvojice Smerďakov a Míťa svým jednáním, byť
psychologizovaným až běda, nedokážou působit ani přirozeně, ani v
rámci filozofie, jíž byli obdařeni).
Velice působivý
je Dostojevského smysl pro kompozici – svůj román drží pevně v
rukou, skládá dění z různých úhlů smysluplně do jednoho velkého,
propleteného celku, kde vše má paralely či protiklady. Kdyby tak
zkrátil jednotlivé kapitoly na pětinu textu se stejným obsahem, byl
by román mnohem záživnější.
Ještě poslední
výtku si zaslouží nepříliš pochopitelné uvedení postavy chlapce
Koljy, víceméně karikaturní postavičky jak vypadlé z Foglarovek, ve
chvíli, kdy je Míťa zatčen a zdá se, že děj dospívá ke svému
vrcholu. Najednou se čtenář vše dozvídá jaksi na pozadí – a
nechápejte mě špatně, to funguje výborně a kompozičně je to opět
znakem mistrovství. Ale samotné provedení odbočky sklesává místy od
laskavosti až ke hranici infantility.
Pokud se podívám
na příběh z odstupu, rozhodně není špatný. Rozhodně bych si „Bratry
Karamazovovy“ dokázal představit jako divadelní hru, ve které by
dost možná i psychologické a filozofické linky, byť vytříděné a
probrané, působily bez tisícerého opakování mnohem hlouběji. Takto
jde však o hodně velké množství ztraceného času za malý výsledek.