Herman Melville
Bílá velryba –
Moby-Dick – 1851
Vypravěč knihy,
vzdělaný Izmael, se vydává do Nantucketu, aby vyplul na velrybářskou
výpravu. Na moři totiž hledá únik od těžkomyslnosti. Po cestě se
setkává s divochem Kvíkvegem, se kterým se spřátelí.
Oba se nechají
najmout na vznešenou loď Pequod, která má vyplout na tříletý lov
velryb. Jediné, co do odplutí nespatří, je kapitán Achab. Ten se ze
své kajuty dlouho zdráhá vyjít, údajně je nemocný. Když však konečně
vystoupí na palubu, zjistí posádka, že jej stravuje spíše bolest
duševní než fyzická.
Achab ve svém
posledním střetnutí s velrybou přišel o nohu a rozhodl se
leviatanovi pomstít. Touto velrybou byl bílý vorvaň Moby Dick,
samotářská a agresivní stvůra, která se stala zkázou nejednoho
lovce. Hnán posedlostí získává Achab na svou stranu posádku; jediný
muž, opatrný důstojník Starbuck, se mu opováží alespoň trochu
vzdorovat.
Pequod brázdí
oceány, s Moby Dickem se však dlouho nestřetne, takže zatím loví
„obyčejné“ velryby. Když se však blíží místu, kde Achab přišel o
nohu, zvěsti o velrybě jsou stále častější. Nakonec se s Moby Dickem
střetávají tváří v tvář. Tři dny Achab zápolí s velrybou a třikrát
prohrává – naposledy definitivně; uškrtí se na harpunovém lanu. Moby
Dick navíc zaútočí i na samotnou loď, která se potopí do hlubin.
V ohromném víru za sebou stáhne vše živé až na vypravěče Izmaela.
Hodnotit „Bílou
velrybu“ je obtížný úkol. Místy působí jako dílo veliké, místy zase
jako dílo řadové, které se jen jako veliké křečovitě tváří. Někdy
nudí, někdy imponuje.
Pro lepší
pochopení celkového výrazu „Bílé velryby“ je vhodné rozdělit knihu
na tři typy kapitol. Zaprvé vlastní příběh, zadruhé popisné pasáže o
velrybářství a zatřetí úvahy jakkoliv vzdáleně spjaté
s velrybářstvím.
Příběhová část
je nosná a nejzábavnější, naopak popisné pasáže jsou mnohdy
utrpením. Mají totiž dvě vady – jednak témata jsou často dosti nudná
sama o sobě, jednak Melville neumí popisovat tak, aby si čtenář
lehce udělal představu. Nicméně krom toho, že čtenáře seznámí
s velrybářským řemeslem (tak obšírně, že jsem se skutečně jen silou
vůle držel, abych podobné kapitoly nezačal přeskakovat), také brzdí
samotný příběh. Jednotlivé události pak více vyniknou, příběh působí
mohutněji a hlouběji. Ale že je to bohapustá výplň, to zůstává
skutečností.
Co se třetího
typu kapitol týče, tak tam už Melville citelně naráží na ochotu
publika poslouchat jeho mnohoznačné blábolení o vznešenosti
velrybářství. Tyto úvahy se snaží každým slovem budit dojem, jak
jsou hluboké; ale hloubka je v tomto případě pouze chtěná, nikoliv
docílená. Cesty, jakými autor dochází k vývodům, jsou často až
úsměvně prostoduché či nehorázně překrucované k účelům pointy.
Nejhorší však
je, že Melville druhý a třetí typ nedávkuje rozumně, zahltí rozjetý
děj nánosem výplně a propustí jej teprve na konci. Čtení knihy
vypadá nějak takto: První čtvrtina knihy si jde pomalým, ale stálým
tempem vpřed. Ve chvíli, kdy se na scénu dostává Achab, je zahozen
vypravěč Izmael a změněn i styl vyprávění. Zával popisů a úvah brání
lodi v cestě. Následují stovky stran pomalého, nezáživného lovení
velryb. Až v posledních padesáti stránkách autor blahosklonně
propustí Achaba, aby v monumentálním finále došel svého osudu.
Ve zkratce: číst
„Bílou velrybu“ je boj. Mohl bych vytýkat spoustu věcí. Ale přesto
je „Bílá velryba“ neobyčejně působivá. Jakkoliv je vyprávění nudné,
pomáhá akcentovat příběh a dodat mu hloubku, kterou mu neumí dodat
obsahem. Je to tedy jen trik? Ano, ale trik, co funguje. Nemožnost
jednoznačného vyložení příběhu, jeho postav i samotné velryby je
podobný trik (v čemž kniha hrdě napodobuje Bibli, na kterou se také
často odkazuje).
Takže je tedy
nějaký verdikt, nebo i tento komentář zůstane stejně dvojaký jako
předmět, kterým se zabývá? Ne, přece jen bych to nebyl já, kdybych
se o to aspoň nepokusil. „Bílou velrybu“ má smysl číst. Nezodpovídá
otázky, ale třeba nějaké nastoluje. Citový prožitek a pocit jakési
velikosti je velmi silný, byť tušení jakéhosi předstírání a podvodu
provází celou knihu. Záleží jen na tom, máte-li čas a chuť
prokousávat se svazkem o velikosti cihly za pochybnou odměnou.