Beowulf –
Beowulf – 8. až 11. století
Netvor Grendel
sužuje svými útoky dánskou zemi. Na pomoc přijíždí neohrožený
géatský hrdina Beowulf, který se s netvorem utká v souboji jeden na
jednoho a utrhne Grendelovi ruku. Netvor prchá, ale v bažinách
umírá, neboť zranění je příliš těžké.
Král Dánů slaví
a odmění Beowulfa četnými dary. Z bažin se však vynoří Grendelova
matka a chce pomstít synovu smrt. Beowulf se za ní vydává, ta prchá
do svého brlohu na dně jezera. Beowulf se tam s ní utká a usekne ji
hlavu. Pro radost krále Dánů usekne ještě hlavu Grendelově mrtvole.
Král opět slaví a Beowulfa štědře odměňuje.
V druhé části
již je Beowulf králem ve své zemi, avšak zmožený stářím. Jeho vláda
byla úspěšná, nicméně nyní jeho zem strádá kvůli útokům ohnivého
draka, který byl probuzen k životu, když kdosi ukradl část pokladu,
který střežil. Beowulf se opět vydává do boje, ale na draka už mu
síly nestačí. Naštěstí se najde v jeho družině jeden odvážný
válečník, který vladaři podá pomocnou ruku a spolu draka skolí.
Beowulf na následky zranění umírá a je pochován s pokladem ve veliké
mohyle.
„Beowulf“ je
sice hodně stará záležitost, a z toho pohledu může být zajímavá, ale
jinak je to – bohužel – neskutečně nudné čtení. Naštěstí ale také
hodně krátké, takže přece jen stravitelné.
Problém tkví
především v tom, že vypravěč není schopen udržet nit příběhu. Často
až senilně odbíhá ke spoustě postraních linek, na které se však
spíše jen odvolává s tím, že je jeho posluchač zná, což je ovšem pro
dnešního čtenáře jen chaotické kupení nevyslovitelných a lehce
zaměnitelných jmen na sebe.
Samotný příběh
je přitom podán svižně a bez zbytečných řečí (v porovnání s „Písní o
Nibelunzích“, kde před každým činem vypravěč opěvuje úžasnost hrdinů
a hořekuje nad podlostí padouchů), ale po seškrtání nesrozumitelných
odboček by vydal tak na deset stran. Prazvláštní je také věčná
chvála Hospodina, která působí poněkud násilně naroubovaná na
vlastní mýtus a připomíná spíše reklamu v televizi.