Umberto Eco
Baudolino –
Baudolino – Baudolino – 2000
Hlavním hrdinou
románu je notorický lhář Baudolino, jehož si oblíbí císař Fridrich
Barbarossa a chová jej jako svého syna. Baudolino mu přinese štěstí
v bitvě tím, že vypráví ve vojenském táboře o příznivé vizi, kterou
si ve skutečnosti ale vymyslel. Nicméně její dopad je stejně reálný,
jako by pravá byla. Když se o ní doslechnou císařovi nepřátelé,
raději se rovnou vzdají. A na podobném principu je založena celá
kniha.
Příběh začíná setkáním již starého Baudolina a historika Řeka Nikety
v obležené Konstantinopoli. Baudolino mu začne vyprávět příběh svého
života, plný fantastických událostí a nečekaných odhalení. Nicméně
sám Niketas o Baudolinově vyprávění pochybuje – a stejně tak musí i
čtenář.
Baudolino vypráví o svém mládí, o tom, jak ho z jeho rodného kraje
odvezl císař Fridrich. Baudolino Fridricha miloval více než své
pravé rodiče, do jeho ženy se však zamiloval poněkud jinak. Vědom si
toho, jak jsou jeho city nepatřičné a jak by zradil Fridricha, bez
odporu odchází na studia do Paříže. Tam se také seznámí s dalšími
studenty, s nimiž začne rozvíjet představy o bájné říši křesťanského
kněze Jana, která by se měla rozkládat kdesi na východě.
Každý ze
studentů do ní umístí to, co by tam sám chtěl mít. Na rozdíl od
Plánu ve Foucaultově kyvadle však tyto představy mají kořeny ve
středověkých bájích, jsou plné absolutních nesmyslů a k důmyslným
konspiračním teoriím z historie se nedají ani přirovnat.
Fridrich stráví hodně času malichernými boji a neustálými tahanicemi
s italskými městy. Nicméně pořád sní o pořádné křížové výpravě. A
Baudolino se mu chystá poskytnout skvělý cíl – svou říši kněze Jana.
Bez ohledu na to, že je všechno jen výmysl, začne dávat dohromady
dopis pro císaře od kněze Jana. Dopis je mu však ukraden a za svůj
jej pojme byzantský basileus. Fridrich i tak vyráží na křížovou
výpravu, během cesty však umírá. Vedení křížové výpravy se ujímají
jiní a naděje, že by pátrání po bájné říši pokračovalo, je mizivá.
Baudolino a jeho druzi se tak vydávají na východ na vlastní pěst.
Zde
začíná druhá část knihy, kde se od vymýšlení šíleností přestoupí
k šílenostem ve skutečnosti. Baudolino dorazí přes řeku kamení do
okrajové provincie říše kněze Jana (ačkoliv se za celou dobu
neobjasní, zda-li kněz Jan či jeho říše vůbec existuje). Setkává se
tu s roztodivnými stvořeními, bezhlavci, jednonožci i jednorožci,
giganty, dokonce se i bláznivě zamiluje do gnostické položeny/polokozy.
Provincie je však napadena nepřáteli, Bílými Huny, kteří ji i přes
pokus o odpor srovnají se zemí. Mezi jednotlivými rasami v provincii
totiž propuknou náboženské spory a celá armáda se sama zahubí ještě
před bojem. Baudolino se svými druhy prchá a po dalších
dobrodružstvích končí v Konstantinopoli.
„Baudolino“ má
tedy dvě hlavní části. Škoda je, že ani jedna čtenáře neuspokojí.
Prvních tři sta stran knihy, kdy studenti rozvíjejí své představy o
říši kněze Jana, není zrovna zábavných, v podstatě jde jen o
střádání nesmyslů (ačkoliv to kniha zcela otevřeně přiznává, o moc
zábavnější ji to nedělá).
Co se týče
postavy Fridricha Barbarossy a dějinných souvislostí, moc prostoru
nebylo věnováno ani jednomu. Osobně si myslím, že je to škoda. Zcela
určitě mohl Eco věnovat více prostoru skutečné historii – nebo mohl
knihu alespoň podstatně zkrátit, příběh je neúnosně rozmělněný.
Ve druhé části
se pak z příběhu stává braková fantasy, která je sice svižnější i
napínavější, na druhou stranu si čtenář často položí otázku, proč že
to vlastně čte. Pravda, sem tam se vyskytne nějaký hlubší a
mystičtější motiv, takových je však poskrovnu.
Co tedy říci
závěrem? Rozhodně to není čtení moc zábavné. Nakonec však čtenář má
pocit, že něco tajemného a uměleckého v knize přece jen je – oproti
předchozím Ecovým knihám jde však o pocit velmi nejistý a vkrádá se
silné podezření, že se to všechno umělecky a tajemně jen tváří a ve
skutečnosti je to bohapustá slátanina. Sám si nejsem jistý – nicméně
ve srovnání s Foucaultovým kyvadlem se jedná o krutý propad zcela
určitě.