Isaac Asimov
A zrodí se
Nadace – Forward the Foundation – 1993
Z hlediska data
vydání se jedná o poslední díl série knih o Nadaci, který je
příběhově zasazen mezi události z „Předehry k Nadaci“ a samotné
„Nadace“. Hlavní postavou knihy je opět legendární matematik Hari
Seldon. Ten nyní začíná pracovat na své psychohistorii, spolu s
matematikem Yugem a svou partnerkou Dors.
Události knihy
vyplňují desetiletí života a práce Hariho Seldona a jeho cesty ke
stvoření obou Nadací. Ze začátku se musí potýkat s plánovanými
povstáními proti císaři, která díky svému důvtipu a pomoci
adoptivního syna Raycha dokáže vždy beze škody zastavit; krize však
stojí prvního ministra Demerzela – ve skutečnosti robota Daneela –
jeho post. Na jeho místo je však na dalších deset let jmenován právě
Seldon.
V tomto bodě
Demerzel příběh opouští a Seldon tak přichází o prvního z přátel na
cestě za vytvořením psychohistorické vědy. Další spiknutí vyvrcholí
ve víceméně nahodilé zabití císaře Cleona, jehož si Seldon také
spřátelil. Ačkoliv spiknutí samotné je s dávkou štěstí zastaveno,
nastalého chaosu zneužije zoufalý zahradník, kterého císař povýšil
na nenáviděný administrativní post, a císaře zastřelí. Tato krize
stojí Seldona místo a ztrátu dalších přátel. Vládu nad Říší dočasně
přebírá vojenská junta.
Ani ta však nemá
se Seldonem štěstí. Seldonovi se podaří pokročit v psychohistorii
tak, že je již použitelná pro vytváření alespoň základních
předpovědí o budoucnosti. Nenápadnou radou v daňové politice přivede
juntu k prosazení zákonů, které ji připraví o podporu. Souběžně se
však snažila jistá frakce junty bojovat i proti Seldonovi samotnému;
spiknutí odhalí Dors, nicméně je při zásahu zničena. Mimo jiné se
tak potvrdí Seldonova domněnka, že také Dors byla robotem stejně
jako Demerzel. Brzy je pak nastolena vláda nového císaře.
V dalších letech
Seldon stárne, Říše upadá, Trantor chátrá a ulicím vládnou gangy.
Raych i se ženou jsou zabiti při nepokojích na vnějších světech a
Yugo zemře vyčerpáním z horečnaté práce na psychohistorii. Seldonovi
tak zůstane poslední útěcha v jeho nadějné vnučce Wandě.
Psychohistorie již dosahuje vrcholu, paradoxně však chybí finance na
zavedení opatření a založení nadací. Seldon nakonec objeví u Wandy
mentalické schopnosti a díky ní a jím podobných začne ovlivňovat
myšlení vlivných lidí, aby založil jak Nadaci encyklopedistů na
Terminu, tak tajnou Druhou nadaci. Ve věku jedenaosmdesáti let umírá
se základním radiantem v ruce.
Stejně jako
„Předehra k Nadaci“ může tento díl působit na první pohled jako
zbytečný přílepek k vyčerpané sérii. Ačkoliv „Předehra“ tuto
domněnku dokázala vyvrátit, je „A zrodí se Nadace“ přesně tím, co by
si od „prequelu“ fanoušci série mohli slibovat, a zvyšuje úroveň
i celé série jako takové.
Přitom kniha
stojí před nelehkým úkolem. Čtenář v podstatě již ví vše, co se
stalo před tímto dílem, stejně jako to, co se stane po něm. Žádný z
dílčích příběhů knihy nemůže dospět k jinému konci, než jaký čtenář
očekává. A přesto dokáže kniha zaujmout, napnout, dokonce překvapit.
Zásluhu na tom
má především mnohem silnější psychologická propracovanost postav než
v ostatních dílech, v nichž byly postavy buď epizodické (postavy
původní „Nadace“), nebo kvalitou pochybné (Trevize a jeho putování
vesmírem). Paradoxně v sedmi knihách jsou jen dvě opravdu hlavní
postavy – a to právě nanicovatý Trevize a legendární Seldon. A čím
jeden spíše nudil, druhý baví a dojímá.
Paradoxů je však
v knize více – neskutečně silným prvkem je v knize nostalgie
a stárnutí – ať už Seldona, čí Říše. Nostalgie zde funguje až v
nesmyslných rovinách a křížících se vrstvách. Z našeho pohledu se
jedná o dalekou budoucnost, ale přesto nacházíme jasné analogie k
současnosti; z pohledu předchozích dílů se jedná o minulost
legendární postavy, z hlediska samotného Seldona nostalgické
vzpomínání na mládí a zašlou slávu Trantoru. Z hlediska čtenáře pak
o konec velké ságy, která končí pár let před tím, než začala, a
přesto na svém logickém konci.
Před příběhovou
konstrukcí je opravdu nutno smeknout. I relativně otravné prvky
(mentalická Druhá nadace či živoucí planeta Gaia) zde jsou v
jemnějších, umírněnějších rysech zobrazeny ve svých počátcích a
vrhají lepší světlo i zpětně na tyto zdánlivě násilně vepsané
eskapády. Vše do sebe úhledně zapadá a dává smysl, i Trevizovo
finální rozhodnutí se zde již jeví spíše jako výsledek dlouhodobého
vývoje a nevyhnutelného směřování lidstva.
Nadace na jednom
vrcholu začala a na druhém končí. Prošla značným vývojem a i přes
pár slabších míst je mi po jejím dočtení velice smutno z toho, že
již příběh skončil. Tento díl je vynikající, ale kouzlo je v sérii
jako celku. Na závěr bych jen doporučil případným čtenářům číst
knihy v pořadí, v jakém byly napsány, nikoliv podle jejich dějové
chronologie. Právě o zmíněnou vrstevnatost nostalgického prvku by
byl čtenář nevyhnutelně ochuzen.