Čtenářský deník

	Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež
Home Čtenářský deník Maturitní otázky Jiné materiály Odkazy Guestbook E-mail	William Shakespeare Antonius a Kleopatra – Antony and Cleopatra – 1607 Antonius, kdysi slavný římský vojevůdce, nyní spokojeně hýří s Kleopatrou v Egyptě. Řím však volá a Antonius jej nemůže nevyslyšet. Vrací se zpět, pomůže Octavianovi zažehnat vojenskou krizi a ujednat mír. V rámci rozumných plánů též přijme za ženu Octavianovu sestru Octavii, a pokud by jediným světem hry byl racionální Řím, vše by právě šťastně skončilo. Nicméně Kleopatřin smyslný, lákavý, emotivní svět Antonia zláká zpět. Vrací se do starých kolejí, slaví a pije, jeho reputace v Římě opět upadá a Octavianus z opuštěné Octavie také nemá zrovna radost. Válečný střet je nevyhnutelný, Antonius v sobě probudí reka z dávných dob, ale nohy mu podráží Kleopatra, kterou navzdory radám svých přátel bere do boje a která svým útěkem srazí morálku Antoniovy armády. Kleopatra teatrálně inscenuje svoji smrt, aby jí Antonius odpustil, ten ze zoufalství páchá sebevraždu, ale zase ne moc šikovně, takže umírá ještě dost dlouho na to, aby zjistil, že Kleopatra žije – ta následně spáchá sebevraždu doopravdy též. Vítězný Octavianus vzdává oběma padlým hold a jde si po svých. „Antonius a Kleopatra“ je skvělá hra, která sice nedosahuje dramatického napětí Julia Caesara (který jí příběhově předchází), ale zato nabídne romanticky poutavý střet dvou zcela odlišných světů, striktně logického Říma a opulentního, smyslného Egypta. Postavy Antonia a Kleopatry pak ztělesňují střet a prolínání těchto dvou světů, dvou přístupů k životu. Oba je střet s jejich protipólem kamsi posouvá, ale zároveň též oslabuje – Antonius je možná šťastnější člověk, ale zaslepenější vojevůdce, Kleopatru politické hrátky, kde nestačí jen oslňovat, stojí její pohodlný trůn. Konečná tragédie je nevyhnutelná. Na hru „z učebnice“ možná překvapí též silná erotičnost a nekorektní humor, což ve výtečném překladu Martina Hilského rozhodně nezůstává skryto za krásnými slovy. Ale ani těch krásných slov tu není málo – Kleopatra je vždy nejoslnivější, když je mimo jeviště, tedy v popisech druhých postav. Jednoduše je to zase skvělé a já jsem rád, že jsem si tento rest – v rámci tragédií bohužel snad už poslední – doplnil.

Čtenářský deník, maturitní otázky a jiná verbež

William Shakespeare

Antonius a Kleopatra – Antony and Cleopatra – 1607

            Antonius, kdysi slavný římský vojevůdce, nyní spokojeně hýří s Kleopatrou v Egyptě. Řím však volá a Antonius jej nemůže nevyslyšet. Vrací se zpět, pomůže Octavianovi zažehnat vojenskou krizi a ujednat mír. V rámci rozumných plánů též přijme za ženu Octavianovu sestru Octavii, a pokud by jediným světem hry byl racionální Řím, vše by právě šťastně skončilo.

            Nicméně Kleopatřin smyslný, lákavý, emotivní svět Antonia zláká zpět. Vrací se do starých kolejí, slaví a pije, jeho reputace v Římě opět upadá a Octavianus z opuštěné Octavie také nemá zrovna radost. Válečný střet je nevyhnutelný, Antonius v sobě probudí reka z dávných dob, ale nohy mu podráží Kleopatra, kterou navzdory radám svých přátel bere do boje a která svým útěkem srazí morálku Antoniovy armády.

            Kleopatra teatrálně inscenuje svoji smrt, aby jí Antonius odpustil, ten ze zoufalství páchá sebevraždu, ale zase ne moc šikovně, takže umírá ještě dost dlouho na to, aby zjistil, že Kleopatra žije – ta následně spáchá sebevraždu doopravdy též. Vítězný Octavianus vzdává oběma padlým hold a jde si po svých.

            „Antonius a Kleopatra“ je skvělá hra, která sice nedosahuje dramatického napětí Julia Caesara (který jí příběhově předchází), ale zato nabídne romanticky poutavý střet dvou zcela odlišných světů, striktně logického Říma a opulentního, smyslného Egypta.

            Postavy Antonia a Kleopatry pak ztělesňují střet a prolínání těchto dvou světů, dvou přístupů k životu. Oba je střet s jejich protipólem kamsi posouvá, ale zároveň též oslabuje – Antonius je možná šťastnější člověk, ale zaslepenější vojevůdce, Kleopatru politické hrátky, kde nestačí jen oslňovat, stojí její pohodlný trůn. Konečná tragédie je nevyhnutelná.

            Na hru „z učebnice“ možná překvapí též silná erotičnost a nekorektní humor, což ve výtečném překladu Martina Hilského rozhodně nezůstává skryto za krásnými slovy. Ale ani těch krásných slov tu není málo – Kleopatra je vždy nejoslnivější, když je mimo jeviště, tedy v popisech druhých postav. Jednoduše je to zase skvělé a já jsem rád, že jsem si tento rest – v rámci tragédií bohužel snad už poslední – doplnil.