Sofoklés
Antigoné –
Αντιγόνη – Antigone – 442 př. n. l.
Děj hry navazuje
na události z „Oidipa na Kolónu“. Ve válce padli oba Oidipovi
synové, Eteoklés i Polyneikés. Vládce Théb Kreón však zakáže řádně
pohřbít Polyneika, který Théby napadl, a nechává jeho tělo ležet
před branami.
Antigoné chce
pohřbít svého bratra i proti rozkazu vladaře; její sestra Isméné je
však příliš vystrašená a odmítá jí pomoci. Antigoné provede pohřební
rituály sama, je však zajata. Kreón ji odsuzuje k uvěznění v kryptě,
protože nestrpí, aby se někdo protivil jeho moci.
Nakonec je však
působením věštců a všech postav, které mu radí, aby změnil názor,
obměkčen; ale příliš pozdě. Antigoné se v cele oběsí, Kreontův syn
Haikón, snoubenec Antigony, spáchá nad jejím tělem sebevraždu a
Kreontova žena se zase zabije kvůli smrti svého syna.
„Antigoné“ je
v porovnání s ostatními hrami z thébského cyklu („Král Oidipus“,
„Oidipus na Kolónu“, „Antigoné“) nejméně svázaná věštbami a velmi jí
to pomáhá. Věštby tu sice taky mají svou roli, ale spíše kulisovou,
vystupují na scénu až po té, co se katastrofa už neodvratitelně
přibližuje.
Těžištěm
tragédie je svár mezi zákony morálními a světskými; navíc okořeněn
tím, že obě hlavní postavy, Antigoné i Kreón, jednají logicky a ze
svého pohledu správně. Přesto dochází ke střetu, který nemůže
skončit bez neštěstí. Kreón nakonec sice ustupuje vyšším (božím)
zákonům, bohužel pro něj pozdě.
„Antigoné“ je
tragédie dodnes velmi aktuální a živá. Vděčí za to sice především
samotnému příběhu, ale ani jeho zpracování nijak nekulhá. Délka je
tentokráte dobře stanovena, takže napětí a spád si uchovává od
začátku do konce. Velmi povedený kousek.