Publius
Vergilius Maro
Aeneis – Aeneis
– Aeneid – konec 1. století př. n. l.
Trójský rek
Aeneas je svědkem smutného pádu svého města a vydává se se zbytkem
svého národa na dalekou cestu za domovem, který mu přiřkly věštby.
Jeho údělem totiž je založit v Itálii mocné království, které v
budoucnu vyroste v římské impérium.
Po strastiplné
cestě po moři připlouvá do Karthága, jemuž vládne královna Dídó. Zde
Aeneas vypraví o svých předchozích osudech a Dídó se do něj vášnivě
zamiluje, byť přísahala věrnost svému zesnulému muži. Aeneas by její
city nejspíše opětoval, nicméně napomenutí z Olympu jej nutí
pokračovat v nadosobním poslání.
Proto raději
rychle odplouvá, zatímco zhrzená Dídó spáchá kvůli své nešťastné
lásce a potupné bezvýchodné situaci sebevraždu. Trójské loďstvo
konečně připlouvá do Itálie, kde je přivítáno králem Latinem. Aeneas
se má stát manželem jeho dcery Lavinie, o tu však stojí též rutulský
král Turnus.
Podaří se mu
získat dostatečnou podporu a Latina přimět, aby se Aeneovi postavil
a přivandrovalce vyhnal. Následuje dlouhé zápolení obou stran –
nejprve je napaden tábor Trójanů, který se podaří Aeneovi ubránit a
následně zahnat nepřátelská vojska až k městu Laurentu, sídlu krále
Latina.
Turnovi
stoupenci se začínají zdráhat a jsou velmi potěšeni Aeneovou
nabídkou, aby se rozkol ukončil soubojem mezi oběma vojevůdci.
Turnus souhlasí, ale než k souboji dojde, obě strany se opět do sebe
pustí. Aeneas postoupí až k samotnému městu. Teprve tehdy je válčení
zastaveno a oba vojevůdci se utkají v souboji. Na tomto místě
zastaví Iuppiter svou ženu Iunonu, aby dále pomáhala Turnovi, ale
zároveň jí slíbí, že národ Trójanů se smísí s Latiny a přijme jejich
zvyky.
Turnovi se
nejprve zlomí meč, pak jej Aeneas nahání, aby jej nakonec proklál
vrženým oštěpem. Turnus prosí o smilování a Aeneas se chystá mu
vyhovět, když však zahlédne pás svého mrtvého spolubojovníka, kterým
se nyní pyšní Turnus, bez milosti jej dorazí.
„Aeneis“ je
možno považovat za dějové dokončení trilogie započaté homérskými
eposy. Zároveň je také dovednou syntézou obou těchto děl v jedno
samostatné, které by mělo Římanům suplovat podobně heroickou
minulost – z „Iliady“ si bere hrdinství a válečné zápolení, z
„Odyssey“ pestrost, kostru putování po mořích a model vyprávění. (A
bere si možná až příliš, takže čtenáři vytane nejednou na mysli
obraz Vergilia, kterak si spokojeně odškrtává jednotlivé prvky obou
eposů, které se mu do díla podařilo zakomponovat.)
To, kde je
„Aeneis“ skutečně silná, je řemeslná úroveň. Vypravěčsky je mnohem
vstřícnější než homérské eposy, Vergilius umí šikovně (byť v
některých pasážích rozhodně ne dokonale) určovat tempo, nezahlcuje
až na výjimky čtenáře monotónními výčtovými pasážemi, děj je pestrý,
dynamický, využívání retrospektiv a zpomalovacích efektů působí
skoro až filmovým dojmem. Z tohoto úhlu pohledu je tedy „Aeneis“
citelně modernější.
Problematická
stránka je však spíše v ději samotném. Zatímco „Ilias“ je epos o
hrdinství a „Odyssea“ barvitá pohádka, „Aeneis“ se snaží tvářit jako
jejich průnik, zatímco na pozadí však vysvítá skutečný účel –
oslavit soudobý Řím a podpořit filozofii usilování o nadosobní cíle.
Touto účelovostí dostává kniha pachuť reklamního letáku na velikost
Říma, byť pěkného a zaobaleného.
Z předchozí
výtky vyvěrá další – logičnost není silnou stránkou příběhu.
Vergilius často motivuje jednání postav poselstvím shůry, které je
nutí jednat v rozporu s tím, co by samy v dané chvíli logicky měly
či subjektivně chtěly udělat. Zde jsou mi sympatičtější homérské
eposy, ve kterých, byť starších, hrají božstva roli sice podstatnou,
ale ve své podstatě spíše dekorativní. V „Aeneidě“ samozřejmě nejde
o žádné biblické šílenosti, ale přece jen jako berličku pro
postrčení děje využívá Vergilius božstva nadměrně.
Dalším negativem
je též přemíra jmen a postav, které se objeví jen proto, aby byly v
lepším případě ihned zabity v boji, v horším prostě jen zmíněny.
Postav, ke kterým si čtenář může vybudovat nějaký vztah, je však
pomálu. Ponechat místo tisíce válečníku deset, jejichž osudy by se
dočkaly většího podkreslení, by jistě učinilo boje mnohem
sugestivnějšími. Navíc tím opět vyvěrá na povrch jistá falešnost –
Vergilius tahá přeslavné veterány Trójské války, kteří proháněli
Achillea, jak z klobouku.
Celkově je tedy
dojem rozpačitý. Pokud rozdělíme knihu do několika částí, je první
(dobývání Tróje) úžasná a čtenáři „Iliady“ poskytne dostatečné
zakončení příběhu, byť například smrt Achilleova či Paridova stále
zůstává nepokryta; druhá (putování po mořích do Itálie) je sice do
značné míry kopií „Odyssey“, ale v tom, v čem je originální, je
velice příjemná. Třetí část (změť kmenů v Itálii a jejich
handrkování) je neskutečně nudná a nepřehledná a dokázala by otrávit
natolik, aby čtenář knihu odložil. Čtvrtá část (souboj obou stran a
Aeneovo vítězství) už je zase čtení svižné a zábavné, nicméně působí
trochu zbytečně a proti trójské válce jaksi zmenšeně, a tedy
nedůležitě.
„Aeneis“ je
rozhodně zajímavé poznat, ale jestli je jí zábavné číst, to je
opravdu na pováženou. Ačkoliv monumentálnosti „Iliady“ nedosahuje,
je na druhou stranu mnohem zábavnější a svižnější než oba homérské
eposy. Jen nepůsobí – jakkoliv to v kontextu bájných příběhů může
působit podivně – tak autenticky.