Karel a Josef
Čapkové
Adam Stvořitel –
1927
Na začátku hry
se idealista Adam chystá zničit svět, protože je nespravedlivý a od
základů špatně vytvořený. Svým vynálezem, Kanónem negace, vymaže
úplně vše krom země samé. Adam je spokojen, v zápětí se mu však
zjeví Bůh a za trest mu přikáže stvořit svět nový.
Adam je zprvu
nadšený, brzy však zjišťuje, že tvořit není vůbec jednoduché. Ať
stvoří nadčlověka nebo citově čistou ženu, výsledek se vždy obrátí
proti němu. V domnění, že ke správnému tvoření potřebuje hlavně
diskusi, si vytvoří sobě podobného partnera, Alter Ega. Ten však
začne Adama kritizovat a tvrdohlavě prosazovat svou. Donutí Adama,
aby jej také nechal tvořit. To vyústí až ve vzájemné soupeření, kdo
stvoří lepší svět. Zatímco Adam tvoří výjimečné jedince, Alter Ego
se soustředí na masy.
Obě nové
civilizace sebou vzájemně opovrhují, handrkují se a popichují, což
nakonec vede až k válce. Adam se s Alter Egem shodnou (i když spíše
z momentálního rozčarování), že obě jejich díla mají své mouchy i
své přednosti, a rozhodnou se násilnostem zamezit vyhlášením míru.
Jejich národy je však zavrhnou jako své vůdce a stvořitele a chtějí
se usmířit samy. V jejich vlastních řadách jsou však rozpory, které
vedou k revolučním bojům a ke zničení sídel obou národů.
V epilogu staví
již smíšený národ chrám svým mýtickým stvořitelům. Adam a Alter Ego,
nyní tuláci, se o stavbě dozvědí a radují se, že jejich dílo je
konečně oceněno. Brzy si však uvědomí, že lidé staví citadelu spíše
z vlastní potřeby v něco věřit. Dokonce je hlídač ani nevpustí
dovnitř. Alter Ego se snaží Adama donutit, aby i tento svět zničil
Kanónem negace, ten je však se současným stavem spokojen.
Chóry za scénou:
Sláva buď, sláva! Stvořitelům díky!
Hlídač smekne
čepici: Lidi maj svátek. Zvonění a zpěv tichne.
Hlas Boží: Adame
Stvořiteli!
Adam: Zde jsem.
Hlas Boží: Ty to
tak necháš?
Adam: Ano! ano!
ano!
Hlas Boží: Já
také. Úder zvonu.
„Adam Stvořitel“
je zajímavá hra. Příjemné je, že se nesnaží násilně poučovat a
umravňovat, i když by k tomu měla nemálo příležitostí. Spíše se
zaměřuje jen na fakt, že tvoření není lehké a dobré úmysly samy o
sobě k ničemu nestačí, což demonstruje na konkrétních příkladech.
Mnoho zajímavých myšlenek je jen naznačeno a hra se stáčí k víceméně
malicherným detailům, což se týká zejména prostřední části. Zato
začátek i konec hry je zvládnut výtečně a dohromady tvoří celé jádro
hry.
Na druhou stranu
také musím říct, že Čapkova dramata jako „R.U.R.“ nebo „Bílá nemoc“
se mi líbily více a „Adama Stvořitele“ bych zařadil spíše k těm
slabším (nicméně pořád výborným!).